Nikdo by neřekl, že tento obyčejný kluk, který začínal v třebíčském oddílu A JE TO…, dnes patří do nejlepší cyklistické juniorské špičky. Samozřejmě v kategorii muži také nezahálel. Tento talent s odhodláním závodit nyní působí dva roky v prestižním klubu Dukla Brno. Byl i v české cyklistické reprezentaci na MISTROVSTVÍ SVĚTA (vlastní 19 medailí a mnoho jiných ocenění).

Talent je třeba, ale i obětování…

V březnu, kdy začíná další sezóna, bude už Zbyšek startovat v kategorii mužů do třiadvaceti let, ale přestup do starší kategorie ho nechává klidným, protože s muži již několikrát startoval a nebyl to pro něho velký problém. Juniorskou kariéru zakončil v Českém poháru celkovým druhým místem ve stíhacím závodě a třetím v závodě bodovacím. Mladý reprezentant má ambice pokračovat v dobrých výkonech i nadále a je velmi pravděpodobné, že ho budeme i v budoucnu vídat na stupních vítězů doma i v zahraničí.

Zbyšek Mityska často pobývá v Třebíči, a to nám dalo i příležitost položit mu několik otázek týkajících se jeho sportovní kariéry. Sympatický mladý sportovec odpovídal s úsměvem a nezapřel potřebné sebevědomí, pokud byla řeč o jeho dalších plánech nejen ve sportu. Jak se člověk stane úspěšným cyklistou a co pro to musí udělat, posuďte sami.

Kdy jsi začínal cyklistikou a kde?

V jedenácti letech. Přivedl mě k tomu táta, který byl vlastně i mým prvním trenérem. Chtěl, abych dělal nějaký sport, a mě to začalo bavit­, takže jsem se snažil dostat do cyklistického oddílu A JE TO… Ten poté pořádal časovku na Klučovskou horu, já ten závod vyhrál a brzy­ po tom si mě k sobě vzal trenér Roman Křoustek.

Co škola, jak šel sport dohromady s učením?

Škola mě podporovala, reprezentoval jsem ji na různých závodech. Umožňovala mně dělat lehkou atletiku, fotbal, cyklistiku. Chodil jsem do Základní školy v Hrotovicích, kde jsme měli výborného ředitele Františka Kašpárka a spoustu dalších prima učitelů a musím uznat, že podporu jsem měl opravdu velikou.

Cyklistika je náročný sport. Jak ses s tím tehdy vyrovnával?

Musel jsem samozřejmě tvrdě trénovat, jinak bych nebyl dobrý. Ale podporovala mě celá rodina, škola a hlavně opakuji – začalo mě to bavit. Tréninkům jsem dával maximum, plnil jsem poctivě potřebné dávky a myslím, že tak jsem se dostal na velice dobrou úroveň.

Když někdo bude chtít dosáhnout stejných úspěchů jako ty, co pro to musí udělat?

Důležitá je podpora v rodině, finanční zabezpečení, protože musí začínat s nějakým odpovídajícím kolem. To musí někde vzít a není to levná záležitost. Ale především musí trénovat a vědět, jak trénovat. A v neposlední řadě tomu všechno obětovat, ale i talent mu nesmí chybět…

Jsi členem prestižní Dukly Brno. Jak se mladý člověk stane součástí špičkového týmu?

Člověk musí být dobrý, aby si ho vyhlídli. Trenéři se totiž dobře dívají a ty dobré si stahují do lepších týmů, a tím pádem skutečně člověk musí být dobrý, jinak ho tam nevezmou. Musí se snažit a musí být vidět.

Stal ses smluvním jezdcem Dukly Brno, co dál?

Chtěl bych se stát vojákem z povolání, součástí profesionální armády a hlavně zůstat v Dukle Brno.

Sportovní plány s tím souvisí, jaké jsou?

V juniorech jsem skončil, teď pojedu v kategorii muži do třiadvaceti let. Doufám, že budu dále jezdit za Duklu Brno, a očekávám od toho podporu trenérskou i materiální. Pak samozřejmě výsledky…

Jak bolí cyklistika?

Je to velice těžký sport. Těch odježděných hodin a kilometrů, v zimě na běžkách… Za celý rok je toho víc než dost, náročný sport. Opravdu těžký…

Hypotetická otázka – nechal bys svého syna dělat cyklistiku?

Určitě bych se snažil ho k cyklistice dostat, ale nenutil bych ho. Až by byl juniorem, poradil bych mu, aby se začal rozhlížet a šel pokud možno do ciziny. Aby nezůstával na jednom místě.

Jezdíš s cyklistikou do světa, jak tě cestování baví?

Byl jsem v Rusku i v Americe, jezdím do Rakouska, do Německa, do Polska... Cestování je pěkné, ale není čas se moc dívat, jen občas člověk něco zahlédne. Není to prostě žádná turistika.

Jak se ti líbilo v Los Angeles, městě andělů?

Především tam byl světový šampionát, kde jsem skončil šestý, stejně jako před rokem v Moskvě. Je to vcelku dobré, ale očekával jsem od toho víc. Měl jsem větší ambice a chtěl jsem skončit alespoň do třetího místa, zkusit si stoupnout na mistrovství světa na bednu a obdržet tak vzácný kov!